svoboda-a-hranice

Rebeca Wildová – Svoboda a hranice

248

Mnoho rodičů se snaží o respektující výchovu. S vymezováním hranic ve výchově dětí si je však jist málokdo. Často se pohybujeme mezi dvěma extrémy – buď dětem nastavíme hranice příliš omezující, nebo naopak až příliš široké. Děti však ke svému správnému vývoji potřebují takové hranice, mezi nimiž se budou cítit jako doma, aby se mohly rozvíjet podle své vnitřní motivace a zralosti.

V knize naleznete mnoho užitečných poznatků, které autorka načerpala během více než třicetileté pedagogické praxe. Základem úspěchu v soužití s dětmi je vytvoření „vhodného prostředí“ a respekt k jejich vlastním životním procesům. Kniha je cennou podporou pro všechny, kdo žijí a pracují s dětmi.

„Znovu a znovu vidíme, že hranice neslouží k tomu, abychom děti vedli k nějakému cíli, který jsme si vymysleli: aby se staly zodpovědnějšími, inteligentnějšími nebo sociálnějšími. Naším úkolem je vytvořit (a tedy také ohraničit) prostředí, ve kterém se mohou odehrávat pravé vývojové procesy.“ Rebeca Wildová

Popis

,,Hranice omezují kreativitu člověka – to je jen jedna z mnoha výtek dospělých, kteří byli hranicemi sami poškozeni. Další pochybnost, na které si smlsnou zvláště rodiče, kteří děti posílají do Pesty už mnoho let, je vyjádřena otázkou, zda stanovení hranic není totéž jako trénink nebo výcvik – pojmy, které mají v oblasti alternativní školy pejorativní význam…

… protože už prabuňka dokázala rozhodovat, co z okolí je vhodné pro její přežití, a co ne. Ohodnotila, co v okolí vnímala, a pak se rozhodla, co vpustí dovnitř a co zase vyloučí. Jak by tedy organismus mohl existovat bez této membrány, bez hranic, které jej ohraničují od okolí a skrze které, řízeně zevnitř, je umožněn a dostává význam každý projev života, každá interakce s okolím? V tomto kontextu je jasné, že tvrzení ,,žát znamená mít hranice“ nemá nic společného s výcvikem nebo tréninkem, nejde o žádné omezování v negativním slova smyslu, ale o prostou podmínku života. Teprve tímto „omezením“ vzniká dynamika, kterou můžeme nazvat vývoj zahrnující rozlišování mezi uvnitř a vně, vývojové procesy, poznávání a porozumění, transformaci a růst. A jenom díky bezpečné jistotě této membrány může jednotlivý organismus dospět s jiným organismem k pravé spolupráci, protože bez ní by se organismy při setkání navzájem pohltily, sežraly či prostě splynuly v jeden.“

,,Mezi oběma extrémy – nechat dítě, aby si hrálo samotné, nebo si s ním aktivně hrát – ovšem existuje celá řada možností, jak se dětské hry účastnit respektujícím způsobem. Děti si hrají o samotě nebo ve skupinách – v prostředí které obsahuje přírodní i kulturní, strukturované i nestrukturované prvky. A my dospělí jsme tam také: vnímáme, ale nesoudíme, projevujeme zájem, ale nevedeme a neorganizujeme, soucítíme a přemýšlíme, jsme si ovšem vědomi toho, že se porozumění fenoménu „hry“ jen pozvolna blížíme. Díky takovému porozumění je naše přítomnost dokonale ospravedlněna, sloužíme jako zrcadlo, díky kterému se děti mohou podívat samy na sebe jiným způsobem. Ale sami sebe považujeme za ty, kdo se učí, kdo poznává tajemství dětské hry, která mění a buduje jejich organismus. Takový postoj zaujmeme, jen pokud si přiznáme, že nám není účel nebo přímý cíl hry znám, a pokud nebudeme hru podřizovat našim vlastním cílům, ani do hry nebudeme naše cíle vměšovat.“

,,Připomínky dospělých: ,Když si neumíte hrát pořádně (nebo bez hádek), nebudete si hrát vůbec!´ jsou jasně v protikladu k náklonnosti. Naše hluboká úcta ke hře významně vzroste, jakmile se začneme přibližovat k dění jako pozorovatelé, a přitom poznáme, že hra a práce se v žádném případě nevyskytují odděleně. Spíše společně slouží tvůrčí činnosti rozvoje. Místo abychom se nudili, postupně se začneme divit a vzroste naše přání, abychom tento proces dokázali respektovat. A teprve z takového postoje a ocenění vyplyne pochopení hranic…“